Antonín Jeřábek

Antonín Jeřábek -> Antonín Jeřábek -> Marie Slejšková -> Antonín Slejška 

Dědeček se narodil v 12. května 1885 buď ve Velkém Meziříčí nebo v Chotěboři jako nejstarší syn Antonína a Marie Jeřábkových.

Sourozenci:

  • Vladislav zemřel asi v 26 letech na zápal plic
  • Marie a Božena zemřely jako děti
  • Ludvík
  • Emil

Dědeček vystudoval strojírenskou průmyslovku v Brně. Byl velmi dobrý v matematice a v technických předmětech obecně. Rád opravoval profesory, což nebylo kvitováno s povděkem. V dospělosti se pak rád chlubil tím, jak se v matematice přihlásil a sdělil panu profesorovi, že to má spočítáno chybně a ukázal mu, jak se to má správně počítat.

Po ukončení průmyslové školy jel dědeček na zkušenou do strojírenské firmy do Rakouska. Nějaký vrstevník z Velkého Meziříčí ho v té firmě udal, že si zařizuje továrnu ve Velkém Meziříčí na základě poznatků z jejich firmy (což byla pravda). Firma jej proto vyhodila. Šel do jiné firmy, které tato skutěčnost nevadila. Tam si našel kamaráda, se kterým si pak dopisoval do smrti. Rodina kamaráda několikrát v obtížných situacích nabízela dědečkovi pomoc. Oba pak zemřeli ve stejný den.

Pak šel pracovat do Svýcarska. Dostal tam čestné vyznamenání "vzorný pracovník". Ve svém následujícím životě si v mnohém bral za vzor Švýcarsko. Vzpomínal, jak se tam na večeři všichni - i ti nejméně významní dělníci - museli převléknout do obleku a jedli ve společné jídelně. Když si moje matka při nějaké příležitosti objednala malé pivo, tak jí to vyčetl: "Ve Švýcarsku by si žena pivo nikdy nedala. To tam pily pouze lehké ženy." Se Švýcarskem dědeček i po návratu domů udržoval čilé obchodní styky. Švýcaři dodávali do továrny materiál (mlýnské hedvábí, tkaniny do strojů, apod.). Ve Švýcarské bance měl dědeček konto. Po jeho smrti se nepodařilo nalézt údaje o tomto kontu, takže je možné, že ve Švýcarsku stále máme konto na jméno mého dědečka.

Z firem v Rakousku a ve Švýcarsku psal dědeček svému otci, jak má zařizovat továrnu. Po návratu do Velkého Meziříčí do továrny nastoupil a strávil v ní celý produktivní věk.

Pradědeček chtěl původně odkázat firmu na půl Antonínovi a Vladislavovi, s tím, že Ludvíkovi a Emilovi postaví každému jeden mlýn. Po smrti Vladislava změnil závěť tak, že Antonín dostal polovinu továrny a Emil s Ludívkem po čtvrtině.

Rodina dědečka Antonína bydlela přímo ve fabrice - v prvním patře. V přízemí byly kanceláře.

Během války byla továrna zařazena do těžkého strojírenství, takže dědeček mohl zaměstnávat i lidi, kteří měli být totálně nasazení v Německu.

Továrna zanikla během znárodnění. Komunisti nabídli dědečkovi, že od něj továrnu odkoupí. Dědeček to odmítl, tak mu ji vyvlatnili bez náhrady. Dědeček tam ještě asi do roku 1953 pracoval jako vedoucí.

Dědeček na nějaké montáži před válkou utrpěl úraz nohy. Před válkou mu ve Vídni do kosti dali betonovou vložku. Pak se mu rána začala kazit. Během války mu betonovou vložku v Brně vyoperovali. Každý rok mu ránu čistili a ořezávali. Po válce dědečkovi nohu v Praze amputovali nad kolenem (to byla jeho nejlehčí operace).

V roce 1962 měl dědeček mozkovou mrtvici. Pak už byl nepohyblivý. Vše vnímal, ale nemohl mluvit a hýbal pouze levou rukou. Dědeček zemřel 10. dubna 1964.